skvěle napsáno, máte bod .. a co takhle nepodporovat furt jenom twitter, ale radši český Drbz.cz

What are you doing je relativne blba otazka - vacsina ludi takto twitter skutocne nepouziva. Ludia, co na tuto otazku odpovedaju hodne casto v style “idem na obed”, “obed bol doby”, “idem z prace” (v dlhsich vetach) su zaujimavy pre blizky okruh znamych, ktorym to nieco moze dat. Ksichtokniha ma “What’s on your mind?” a to my pripada ako lepsia otazka, na ktoru mozu byt zaujimave odpovede.

1. A proč? Na Drbz je minimum lidí, za včerejšek tam přibylo pouhých šest příspěvků. Nikdy tam nebudou cizinci. Nevidím důvod, proč používat kopie služeb, když lze mít originál.

za “na twitter se ucvrnkava” dik

3. nj každý web nějak začíná, žádný neměl hned od prvního dne 1000 příspěvků a 500uživatelů xD ..

5. Tento web s tím ale zároveň i skončí. Opravdu nevím, proč by ho někdo měl používat místo Twitteru.

6. Pro lidi co neumějí anglicky by to smysl mít mohlo.

To ano, ale s kým si tam budou povídat? Drbz má průměrnou denní návštěvnost 73 lidí, to je fakt na zavření. Když už hledat mezi českými službami, tak to raději teidu.cz, ale oproti české účasti na Twitteru je to taky slabota.

nj, ale kdo ví kde Teidu spamovalo aby mělo vyšší návštěvnost xD ..normální reklamní banner na Teidu sem nikde neviděl, a navíc Drbz je takový “vymakanější”, lepší vzhled ..

Copak neexistují jiné možnosti propagace než bannery a spamování?

Čísla jsou jasná: Teidu mělo za posledních 24 hodin souhrnně desítky příspěvků, Drbz jednotky. Twitter: desítky příspěvků jen u lidí, které sám sleduji, a to si docela vybírám, a “spammery” adenta a pixyho dal pryč

vubec nevim proc pouzivat twitter, facebook a podobny zrouty casu, asi proto ze uz nejsem teen a nepotrebuju do sveta poustet zpravy typu jdu na zachod a pak do hospody pak prijdu domu a dam si wecu woe.

Na to mám jen jedno prosté doporučení: Unfollow! (A docela bych se přimlouval za funkci “Kick this follower”, ať to nemusím dělat pomocí block a unblock.)

Děkuji za analýzu. Uvítal bych ještě více tipů, jak se zbavit followerů.

Nicméně to, že pro každého je nějaký nástroj (třeba Twitter) užitečný z jiného hlediska a jiných důvodů, nečiní nikomu nároky komukoli diktovat, který Jediný Správný ™ způsob používání si musí zvolit. Když se mi nelíbí, co někdo píše, tak ho jednoduše vypnu, ne? Od toho tam přece to unfollow je.

Chápu Twitter jako prostor, kde se určitá skupina lidí navzájem slyší a může cokoli říkat. Sem tam někdo něco plácne, co si myslí, že by ostatní měli slyšet. Sem tam to někdo okomentuje. Sem tam se dva, tři (nebo třeba deset) lidí pustí do nějaké debaty a ostatní je poslouchají nebo ignorují. Sem tam dovnitř vpadne idiot, zařve něco sprostého, a komu to vadilo, tak si ho napříště vypne.

Stát se něčím followerem tedy znamená “chtít poslouchat, co dotyčný kde říká, o čem si s kým povídá”. Jednostranný vztah. Když se navzájem přihlásí dva lidi, stává tento vztah oboustranným a funguje logicky jinak. Pokud mi vadí, co dotyčný vykládá, pokud mě to nezajímá, uráží nebo připadá hloupé, tak ho prostě přestanu poslouchat. Je to prosté.

Mě absolutně nezajímá sledovat, “co právě dělá” 400 cizích lidí, a kdyby mi někdo chtěl vnucovat pouze a právě takový způsob použití Twitteru, okamžitě to smažu – takový nástroj není pro mě a nevidím na tom naprosto nic užitečného. Mně Twitter začal vyhovovat právě jako takovýhle “veřejný chat”, kde kdokoli z těch několika málo lidí, co znám, může kdykoli cokoli nahlas plácnout, aby to slyšeli všichni, co poslouchají. A kde si kdokoli z nich může kdykoli vyměnit názor, pohádat se – cokoli, co (z jakéhokoli důvodu) chtějí, aby to jejich okolí slyšelo. Zkrátka jako nějaká párty, kde lidi chodí se skleničkou od hloučku k hloučku - tu zastavím s partou známých, tu poslouchám toho, chvilku zase někoho jiného.

A opravdu nejsem zvědavý na to, aby se mezi dveřmi objevil Pan Moudrý, a začal všem kázat, jak se správně na párty bavit, co se má říkat, a co se říkat nemá.

Jsem rád, že máme lidi jako Denisa Kerra a Marek Lutonský. Alespoň někdo nám, blbcům, vysvětlí, jak správně používat blogy a mikroblogy.

Ale pánové, tohle je prostě můj názor, ostatně taky to v článku pro jistotu ještě uvádím. Stejně tak jako píšu o jednoduchém a doporučeném řešení v podobě unfollow.

Jestli s tímto názorem nesouhlasíte, nemám s tím vůbec žádný problém. Chovejte se na Twitteru, na internetu i v životě tak, jak sami uznáte za vhodné.

Cítím ale potřebu ohradit se proti závěru příspěvku pana Staníčka. Já nejsem ve vašich dveřích; tohle je můj vlastní obývák, kde si budu kázat o tom, co sám uznám za vhodné. Samozřejmě v mantinelech zákonů a všeobecné lidské slušnosti, které jsem – věřím – nijak nepřekročil.

1 –> většina uživatelů, alespoň těch chytřejších dává přednost originálu před špatnou kopií (i kdyby tou chybou měla být minimální uživatelská základna), velké mezinárodní projekty jako facebook, twitter, blogger, last.fm, del.icio.us, youtube či google.com prostě mají na vývoj mnohem více prostředků než nějaké lokální pidiprojekty, navíc u “mediálních” projektů jako je youtube či last.fm má výhodu několikanásobně většího objemu obsahu oproti českým projektům, kde je minimum obsahu a navíc ještě jen lokální…

Ještě jsem nad tím trochu přemýšlel. Myslím, že pro lidi, kterým jde hlavně o komunikaci v malé skupině, nabídne lepší služby Facebook. Výhody:

- Do skupiny se nedostane nikdo, koho správce neschválí. Tím je vyřešen příspěvek číslo 13, vůbec není třeba starat se o followery.

- Facebook je lépe přizpůsoben diskuzím, protože se zachovávají u úvodního příspěvku. Je to potom lépe strukturované.

Nevýhodou je samozřejmě větší komplikovanost, ale mám pocit, že existují nástroje, které snad dokážou pracovat pouze s diskuzemi Facebooku a zbytek ignorují.

Nejde o komunikaci v malé skupině ani o komunikaci v uzavřené skupině. Vnímám Twitter jako sui generis Hyde Park - každý si může stoupnout a povídat a někdo ho u toho může poslouchat. Nebo nemusí. Lidé mohou reagovat. Mohou jít taky jinam. Mohou se vracet každý den. Dva, tři řečníci mohou rozvinout diskusi… dnes tihle, zítra jiní. Jde o “small talk”, o proud řečí, o “ptačí štěbetání”, které se občas zahustí do dialogu. Občas si člověk třeba popovídá s naprosto neznámým člověkem, který ho začal poslouchat… A každý z uživatelů je zároveň posluchačem a zároveň si nese svou bedýnku. Je v tom nějaký problém?

Pokud ano, tak jen ten, že každý vnímáme Twitter jinak.

Na komentáře je daleko lepší Jaiku. Tam jsme si komentovali až do háleluja. Stejně jako Facebook se tam komentáře řadí pod “ten první”. Pak jsme přesli na Twitter, ale chuť komentovat zůstala (jen je to o dost kostrbatější). Zvyky neměníme, jen služby.

[18] Zajímavé, používám (a “používám”) Facebook i Twitter a mně nabízí rozhodně lepší služby Twitter - ať si je váš seznam výhod Facebooku třeba kilometr dlouhý. Twitter mám rád a přijde mi užitečný, zatímco Facebook s jeho nejméně o řád větším přísunem zbytečných informací používám stále méně a méně, stále jsem nepřišel na nějaký smysl a přínos, který by pro mě měl mít, a držím si ho v zásadě jen jako “povinný” komunikační kanál v seznamu kontaktů.

Ale on je ten náš rozpor v požadavcích a potřebách asi poměrně zásadní: stačí když se podívám na úvod tohoto spotu. Já - narozdíl od vás – vůbec nechápu, proč bych měl “být oblíbený”, proč bych se měl snažit, “aby si mě ostatní přihlašovali a četli”, proč bych měl chtít mít co největší počet followerů atd. Co bych z toho probůh měl? Věřte nebo ne, moje snahy jsou přesně opačné. Stejně jako mě nezajímá bulvár a je mi úplně ukradené, kdo s kým žije a kde kdo s kým co slavil, tak mě ani trochu nezajímají informace ze života a názory skupiny cizích, anonymních lidí.

19. Nic není problém, opravdu ne; a neberte můj článek tak, že chci rozšířit nová pravidla, jak se Twitter MUSÍ využívat.

Příměr z Hyde Parkem je dobrý, ale Twitter chápeme trochu jinak. Já jsem původně novinář, a i když dnes už dělám něco úplně jiného, psaní mi chybí. A když píšu, pořád u toho myslím na čtenáře. Neopouští mě to ani u Twitteru, kde vnímám i ty anonymní followery.

——–

21. To beru, Facebook je i pro mě navoněné zlo, kde jsem sice zaregistrován, ale nechodím na něj a nepřijímám žádná přátelství.

Náš přístup k Twitteru se ale liší. Já beru ohled na své followery. Ne ve smyslu, že bych se nějak výrazně snažil, aby jich bylo víc a víc. Jsou to ale lidé, co si mě z nějakého důvodu přihlásili, přemýšlím proč. Nemohu napsat, že bych k nim měl nějakou zodpovědnost, ale třeba je jen nechci zklamat.

Bylo by zajímavé zjistit, jak se na své followery dívají ostatní, možná připravím nějakou anketu.

Nezlobte se ale na mě, že jsem vás dva vzal jako příklad. Myslím, že k Twitteru přistupujete poměrně extrémním způsobem, tak se na vás pěkně ilustrují extrémní příklady. A tím netvrdím, že je tento přístup špatný, to v žádném případě.

Přístupy jsou různé. Dovolte malou ilustraci:

U nás se řidič na silnici neustále dívá dopředu, dozadu, do stran, někteří i nad sebe, aby vše viděli a na vše reagovali.

Ve Francii mají jednoduché pravidlo: Řidič se dívá před sebe a řeší to co je před ním. To co se děje za ním, to je starost těch, co jedou za ním.

Tolik asi k followerům. Někteří se dívají před sebe, o své followery se nestarají a počítají s tím, že stejně se chovají i ostatní, jiní se holt ohlížejí všude možně…

(Ale furt mi leží v hlavě to “extrémní”. Mohl byste to prosím trochu rozvést? Nebo je tím “extrémní” míněno “Jinak než jsem zvyklý a jinak než píšou v brožuře”?)

Souvisí to s ohlížením. Myslím, že většina Twitterů by nenapsala tohle:

MÝM FOLLOWERŮM: Já vás nečtu. Vaše názory jsou mi šumák. Twitter mám pro komunikaci s hrstkou známých. Přizpůsobte se tomu, prosím.

Ale to už je spíš na nějakou anketu.

A to si opravdu myslíte, nebo spíš jen chcete, aby to tak bylo? A proč?

Myslím, předpokládám a odhaduji. Surová data, ze kterých bych mohl udělat objektivní analýzu, nemám.

Jestli tohle někdy - třeba pomocí ankety - zjistím, bylo by ještě zajímavé postavit tato zjištění vůči poměru mezi following a followers u jednotlivých respondentů. Vy dva jste v tomto - opět - trochu extrémní.

Nechápejte ale slovo extrémní pejorativně, spíše statisticky - na jednom nebo druhém konci výstupu zkoumaných dat

OK. Předpokládám, že v moři “upřímných sluníčkových lidiček” můžeme s Pixym působit přinejmenším nezvykle, až extrémně.

Jo a - zkuste někdy “nemyslet na čtenáře”. Ať si čtenář láme hlavičku, ono mu to jen prospěje!

Ha - to je ta klika, extrémistická klika Dentů, Pixyů, GruNdlů a jim podobných! ;oD

ad Staníček a jeho “Chápu Twitter jako prostor, kde se určitá skupina lidí navzájem slyší a může cokoli říkat.”

Dřív na tohle existovalo IRC. A fungovalo to skvěle. Mělo to mraky dalších funkcí - privátní chaty, privátní kanály pro konference, posílání souborů, boti… Spousty spousty dalšího. Některé komunity to používají dodnes.

Jenže děcka dnes už znají jen WWW a nic dalšího. Tak si vytvořily Twitter. A znovuvynalézají kolo, sice je trošku hranaté, ale to nevadí. Mouchy se vychytají časem.

Nechápu jedinou věc - proč Twitter používají takoví páprdové jako je Staníček. To snad už musí být nějaká porucha nebo co.

Mno, drobná statistika: @pixy 398, @adent 453 followers. Pixy hlásí pokles o šest, já nárůst o osm.

Nevypadá to, že by je naše přestřelka nějak intenzivně odháněla. Nevypadá to, že by houfně odcházeli, naštvaní… Nevypadá to, že ani ostentativní nefollowování neodrazuje followery. Takže Marku - možná je načase přiznat, že tudy cesta k neoblibě nevede!

ad [29] To už je tak, mladíku, taková je holt podstata nás děcek–páprdů, nic s námi nikdo nenadělá. IRC mě nebavilo ani zamlada, s přítelem Palackým a Jungmanem jsme se tomu vyhýbali, seč to šlo – a nebaví mě ani dnes, na stará kolena ve věku téměř již důchodovém…

[26] etc.: Já jsem rád, že jsme se (přinejmenším částečně) pochopili. Sice mi není moc jasná tahle bouře ve sklenici vody, odstartovaná nevinnou poznámkou k hloupoučkému tématu (kterému se přesto ještě hodlám jinde věnovat) – proč se o to tolik lidí, tak intenzivně a tak dlouho zajímá a jak je možné, že kolem toho mediálně vznikly pojmy jako “hádka”, “aféra” apod. Svět kolem pění, zatímco sami aktéři klábosí v poklidu u piva dávno o úplně jiných věcech…

Co se týče toho vztahu k Twitteru a spol., dost možná v tom bude mít prsty i ta moje blogerská minulost. Přece jen už nejméně 7 let procházím v mnoha vlnách různými stadii od počátečního hypnotizování počitadla a osobního vítání každého návštěvníka přes lehký flegmatismus a ignoranci až po hluboké znechucení a aktivní snahu zbavit se maxima čtenářů (a potažmo pindlalů a rejpalů). Já už tak nějak téměř přesně vím, jaké komentáře a v jakém pořadí budou kdy následovat, pokud řeknu to nebo ono s ohledem na to, jestli to má deset, sto, tisíc nebo deset tisíc čtenářů. I proto jsem spokojený (ba šťastný), že se mi po několika letech konečně podařilo srazit návštěvnost svého webu do řádu několika málo stovek lidí, i proto s krajní nechutí píšu kamkoli, co si šmahem přečte deset tisíc lidí (z toho 500 blbů, 50 magorů a 5 obsedantně agresivních frustrátů – kteří všichni mají neodolatelnou potřebu na to nějak reagovat). I proto používám ten Twitter tak, jak ho používám - má tam 5 (slovy pět!) lidí, se kterými si mám pravidelně co říct, a od nichž mě zajímají i fakta a názory, které mě u jiných nezajímají ani trochu. Ale přišlo mi neslušné vyhazovat followery, kteří – bůhvíproč – chtějí poslouchat, co těm pěti lidem říkám. Jestli chtějí, ať poslouchají a ať klidně i reagují, fajn. Jejich cílené reakce a odpovědi slyším, ale mám vypnuto sledování toho, co povídají jinde a jiným. A takhle mi to velmi vyhovuje.

Asi by se dalo říct, že jsem z potřeby Sdělovat Věci Světu™ za ta léta vyrostl a jestli mám kdy potřebu někomu něco sdělit, tak těm pěti kamarádům (Twitter), dvaceti třiceti známým (Facebook) nanejvýš pár stovkám magorů s duševní poruchou obdobného duchu (Okoun). Anonymní dav mě přestal zajímat už dávno.

30. Jste možná málo důslední; určitě jste už použili všech sedm doporučených bodů? Ale mohla by to být hezká soutěž, koukal jsem, že Radek Hulán se už taky zapojil.

31. Rozumím, přestože já sám se na to dívám ještě pořád trochu jinak. Díky za reakci.

Ještě jedna diference mě napadla. Vy (a možná většina uživatelů Twitteru) promlouvá ke svým “followerům”. Já promlouvám ke svým “followings” (a nevadí mi, že to slyší followeři, pakliže nemístně nepindají do věcí, do kterých nevidí). A to je asi to jádro pudla.

!prakvapeni!
Twirter neznam, ani nepotrebuji znat. To same plati o Facebooku a dalsich sluzbach sluzicich k socialni prostituci.

Co vás tedy vede k potřebě reagovat pod článek, který se věnuje konkrétním problémům Twitteru? Když ho neznáte, ani nechcete znát.

Nebo že bych sem do komentářů napsal něco na téma zdravé výživy?

Jen jsem chtela uvest to absolutisticke rceni “Twitter asi všichni znají” na pravou miru. Zajimam se o netiketu obecne, jelikoz titulek s ni souvisi, proto jsem ragovala. Ach to vase muzske ego. Omlouvam se, uz vic reagovat nebudu.

Aha, ta zdravá výživa mohla vyznít špatně. Já jsem si ale vůbec neuvědomil, že jste žena, bylo to jen první obecné téma, které mě napadlo. Nic jiného za tím nebylo.

K netiquetě ale podle mě patří v příspěvku jednoznačně deklarovat, na co reagujete. Z tohoto ani trochu nebylo jasné, že jste se zaměřila na jednu spíše řečnickou větu z úvodu.

Když to vezmeme do důsledků, zpochybňující částice „asi“ v inkriminované větě podle mě stále nechává dostatečný prostor k existenci i těm, kteří Twitter neznají.

Pokud chce nekdo opravdu regulovat sve followery, necht pouzije funkci Protect my updates v Twitter settings.

Přesně, hlavně to tapetování některými uživateli je hrozné…

Tlachání typu „What are you doing?“ přímo nesnáším, tomu se snažím vyhýbat i na seriozních fórech.